ÚDOLÍ PLAVÝCH KONÍ
Kromaňonská dívka Ajla se vydává na osamělou pouť nekonečnou stepí, aby našla lidi svého druhu. Před nadcházející zimou se zabydlí v údolí, bojuje s divokou zvěří, nemocemi, žije v souladu s tajemnými silami, ovládajícími její život. Stává se stále obratnější lovkyní a léčitelkou, dokáže si vyrobit potřebné nástroje. Ví, že musí hledat své lidi, ale současně má strach ze setkání s nimi. První člověk, který za dramatických okolností přeruší její osamění, se stane také prvním mužem, k němuž pocítí lásku.
Úryvek:"To je Drobek! Vího, to je přece Drobek!"
Vběhla do rokle, naprosto zapomněla, že by tam mohli být i další jeskynní lvi, ano, nemyslela na to, že Drobek už neni její malý společník, ale vzrostlý lev. Byl to její Drobek a nic jiného nehrálo roli. Toho jeskynního lva se nebála. Lezla za ním přes pár rozeklaných skal. Otočil se a prskal na ni.
"Přestaň, Drobku!" poručila mu znamením ruky i hlasem. Jenom na okamžik se zarazil, avšak to už byla vedle něho a odstrčila ho, aby si prohlédla jeho kořist.
Znal tuto ženu příliš důvěrně, její držení těla nepřipouštělo odpor. Drobek ustoupil, jak to dělal vždycky, když k němu přišla a hodnotila, co ulovil, a možná si chtěla vzít pro sebe kožežinu nebo kus masa. Kromě toho nebyl hladový. Nacpal si břicho obrovským jelenem, kterého přivlekla jeho lvice. Zaútočil jenom proto, aby obhájil svůj revír, a i pak ještě váhal. Lidé nebyli pro něho kořist. Navíc příliš moc páchli jako žena, která ho vychovala. To byl pach matky a současně družky v lovu.
Jak Ajla viděla, byli dva. Poklekla, aby je prohlédla. V první chvíly jednala především jako ranhojička - ale byla i zvědavá a udivená současně. Věděla, že jsou to muži, i když to byli první muži Druhých, které kdy viděla. Neuměla si je sice představit, ale pochopila, proč Iza říkala, že muži druhých vypadají jako ona.
Tak okamžitě věděla, že pro muže s tmavými vlasy přišla každá pomoc příliš pozdě. Ležel v naprosto nepřirozené poloze - měl zlomený vaz. Známky tesáků na jeho krku prozrazovaly příčinu smrti.
Měla potřebu uctít jeho lidství pohřbem, avšak když se pozorněji zakoukala na druhého muže, poznala, že to nebude možné. Muž se světlými vlasy ještě dýchal: život mu trhavě odcházel ze zlého zranění na noze. Musela ho dopravit co nejrychleji do jeskyně, aby ho mohla ošetřit. Na pohřeb nebyl čas.